Svůj první tábor jsem si vybrečela u doktorky. Byla jsem prvňačka, starší ségra měla jet na rehabilitační tábor se skoliózou. Tak jsem začala řvát, že já zas mám ploché nohy. Tábor byl na 3 týdny ve velké chatě. Hlavní vedoucí byl idiot, který zrovna přišel z vojny a chtěl nám nastolit vojenský režim. Děti očividně nesnášel, ale potřeboval body, aby ho vzali do KSČ. Nesměli jsme po večerce chodit na záchod, jedna holka to nemohla vydržet, tak se vyčůrala do použitých kalhotek. Normálně si čupla vedle postele, zmuchlala kalhotky a vyčůrala se do nich. Další den nám starší holky vyrazily z okna síť, takže jsme chodily jako ostatní čůrat za chatu. Přesto se mi tam líbilo. Ségra psala srdceryvné dopisy, rodiče pro nás v půlce přijeli, což mě pořádně štvalo. A pak mě kvůli ségře nechtěli na tábor pustit, že by zas pro mě museli jet. Další tábor jsem si vyřvala až v 6. třídě. Pak už každý rok. Už nikdy tam nebyl takový magor jako na tom prvním.
Tábory jsem si užívala, byla jsem divné dítě, co nezapadalo do kolektivu, ve škole jsem měla vždycky jen jednu kamarádku, na táboře jsem byla ve středu dění, byla jsem oblíbená a zajímavá. Byly to jedny z nejlepších týdnů v roce.

Dcery mají tábory taky rády, nejstarší má ze všech táborů zápisky a ráda je čte i mladším holkám. Nejmladší dcera jezdí od 5 let. Teď je jí 8 a při návratu ze skautského tábora brečela, protože tam chtěla být ještě aspoň 14 dní.