Přidat odpověď
Byla jsem také na několika pohřbech aniž bych k zesnulému měla vztah. Např. mé sousedce (72 let) zemřel sourozenec, kterého jsem nikdy neviděla, žil někde v Čechách v ústavu pro dospělé. Sousedka coby bezdětná vdova byla poslední na světě, kdo na něj myslel, psala mu pohlednici každé 1. pondělí v měsíci přes 30 let. On byl retardovaný, ani si je přečíst sám nemohl. Podle pečovatelů ale s čerstvou pohlednicou ten den vždycky běhal a volal Miluška, Miluška...i když už možná ani nevěděl, kdo to je. Tak ona mu aj parte sepsala, vytiskli jí ho přesně 4x (ústav, ona, já a jedno složila na malý čtvereček a dala jejich rodičům pod kamínky na hrobě),kremaci zařídila. A kdo tam přišel? 2 dlouholetí zaměstnanci ústavu, ona a já. Nikdy jsem "Jirku" neviděla, pro někoho ale byl důležitý. A ten zase pro mě. P.S. Jirkovy pohlednice jsou všechny v krabicích u sousedky v almaře. Už se na ně dívat nechce, chce je jen mít u sebe.
Předchozí