na první dobrou mi naskočilo, žes udělala dobře...
jenže pak jsem zavzpomínala a uvědomila si, že něco podobného jsem zažila taky - začala jsem chodit s klukem (pravda, bylo nám 22, ne 40), všechno to mělo hrozně rychlý spád, po cca měsíci, možná měsíci a půl jsme si naplánovali prodloužený víkend pod stanem a on mi den před odjezdem zavolal něco v tom smyslu "je to nějak rychlý, nevím, jestli je to to, co chci, asi bychom ten víkend měli odložit", mě to hrozně šokovalo, víkend byl jeho nápad a dost mě k tomu ukecával... v tu chvíli jsem to považovala za rozchod a nechtěla ho už ani vidět... ovšem ještě večer přišel, s omluvami a vypadlo z něj, že náš vztah probíral s kamarádkou a ta do něj ryla a smála se mu, že je jak pejsek a jak si ho omotávám kolem prstu a jemu prostě nějak přeskočilo, zachvátila ho panika, že má pravdu a tak mi zavolal... když se uklidnil, lekl se, že to podělal... no na víkend jsme odjeli, byl skvělý a dneska jsme spolu víc jak 20 let, máme tři děti a on už si napořád zapamatoval, že má nejdřív myslet a pak mluvit
(takže já bych si asi počkala na to vysvětlení a pak ho případně poslala do hájíčka zeleného )