"ale to, že nevím, jestli bude konec zítra, za měsíc, za rok či dva. Pak se velmi těžko rozloží síly a vůbec promýšlí řešení. "

Ano, tohle potvrzuji.

Mně se tehdy osvědčilo pojmout to spíš jako běh na dlouhou trať a nevydat se ze všech sil, i když měl člověk pocit, že "by ještě trochu mohl". Nakonec obojí bylo v řádu let (jednou jsme se tedy starali výhradně my, ve druhém případě jsem "jen" vypomáhala, ale poměrně intenzivně) a podařilo se to přežít vcelku i v psychické pohodě, takže se to vyplatilo.