Přidat odpověď
Libiku,
tak hlavně je to podobnej přístup, jako když je člověk ve dvaceti přesvědčenej, že život má smysl tak max. do padesáti, protože pak je už starej a všechno je nanic.
Jednou mi to říkala máti. "Když mi bylo osmnáct, tak jsem si říkala, že by bylo fajn žít tak do padesáti a pak nějak rychle a bezbolestně umřít, protože bejt starej je strašný... jak se mi blíží sedmdesát, tak bych byla ráda, kdybych v tomhle stavu vydržela ještě aspoň deset, patnáct let a umírat se mi fakt nechce."
Předchozí