Jejda, jak já vám rozumím. Je to děsná situace a stát neřeší nic...

Můj táta zůstal ležet v prosinci 2014. Strávil 3 týdny v nemocnici, v podstatě mi doktoři řekli, že se s ním mám rozloučit. Silou vůle se postavil na nohy, ještě 8 týdnů doma fungoval, avšem celkové selhávání orgánů vůlí člověk nepřepere. Bylo mu bez pár měsíců 90 (a TAK se těšil na oslavu!!!). V únoru lehl a sám se nezvedl. Nesedl si, nedošel na toaletu, nenajedl se. V prosinci jsme začali vyřizovat PnP, dcera dala v práci výpověď, aby se o dědečka mohla starat. PnP přiznali od 1.4., dcera končila v práci 30.3. a táta 1.4. v 11 hodin umřel.

Tchán - o 11 roků mladší - měl mrtvičku. Padl na ulici, rozbil si hlavu. V Thomayerce hlavu zašili, dědu odvezla sanitka domů. Že měl koutek dolů a nevládl pravou nohou a pravou rukou nikoho nezajímalo... Vrátili ho domů babičce, v noci se pomočil, pokálel, na toaletu nemohl, ráno babička volala opět sanitu. Dědu vozili od čerta k ďáblu celý den, až ho navečer přijali na Karláku. Primář nám pak řekl, že měl být do 6 hodin na iktovém centru. No, nebyl. Našli jsme mu výbornou rehabku, děda se naučil používat ruku, mluvil celkem dobře, už nikdy nechodil. V nemocnici strávil 3 měsíce na RHB + 6 měsíců na sociálním lůžku ve Vimperku. Jezdili jsme tam 2x týdně a mladší dcera změnila školu, aby za ním mohla v týdnu chodit. Měli jsme danou žádost o PnP, žádost ve 12 DD, kde berou ležáky. Dostal se v listopadu do DD Strakonice, denně nebo minimálně obden jsme za ním jezdili a starali se o to, aby pil, jedl a trochu používal mozek. V únoru 2018 byl 2 týdny zákaz návštěv pro chřipky, děda 5. 3 umřel. Na pitvě řekli jasně, že na dehydrataci - protože jsme se tam 2 týdny nedostali a nezajišťovali dohlad, aby pil... PnP mu přizlali od února, takže jsme v rámci vyřizování pozůstalosti museli ještě řešit platbu do Vimperku, protože stát poslal PnP za celou dobu Strakonicím a hotovo... Ve Vimperku nám zůstal dluh.

V Brně mi zůstala samotná maminka - letos 93 let. Nabídla před třemi lety půl domu k bydlení mojí dceři s rodinou, za což jsem jí velmi vděčná, do té doby jsem jezdila každých 14 dní na víkend do Brna, abych jí pomohla s věcmi, které nezvládala. Jezdila jsem vlakem (po ochrnutí od páteře mi zůstalo částeční ochrnutí pravé nohy a nemohu řídit), takže 6 hodin vlakem do Brna a 6 hodin vlakem zpět... Teď je tam dcera a vím, že co maminka nezvládne, dcera pomůže. Naopak maminka jí občas pohlídá malého, nebo pomůže s vařením a tak. Naštěstí je na tom zdravotně dobře. Ale až nebude??? Z domu, který táta postavil vlastníma rukama, ona nikdy nikam nepůjde.

V Praze zůstala samotná tchýně. Sice o 11 mladší, než moje maminka, ale v mnohem horším stavu. Muž je jedináček a ona mu celý život do hlavy vtloukala, že on je POVINNÝ se o rodiče starat. Jezdí za ní každých 14 dní na víkend (150 km tam a 150 km zpět), někdy zůstane i na pondělí či úterý, když má maminka nějakého doktora, aby ji tam odvezl. Ona z Prahy "na ves" odmítá jít, v Praze na pečovatelák není absolutně šance, a tady ji přihlásit do pořadníku nemůžeme, neboť tu nemá trvalé bydliště... Vyřízení PnP odmítýá, protože - jak řekla sociální pracovnici při místním šetření - ona všechno zvládá. Nákupy (ty dělá můj můž po 2 týdnech), doktory (tam ji muž vozí) i obědy zvládá. Ty jsme jí domluvili že má ve škole vedle svého domu. Tam a zpět si dojde s chodítkem, je to jediný pohyb, který za celý den uděl). Když přišla sociální paní na místní šetření, měla doma naklizeno, jak - říkal muž - snad nikdy...