Kudlo,
vím, že nemusíme. Ale zrovna na léky pro zvířecího kamaráda nebo na důstojný odchod bych ty peníze poskytla bez mrknutí oka. O zvíře se člověk postarat musí.
Mluvím stále jen hypoteticky. Zamýšlím se nejen nad tím, kde je hranice, odkdy se pomáhá, ale taky nad tím, za jakých okolností máme právo soudit druhé a rozhodovat se, jestli si někdo pomoc zaslouží.
A, jako už tolikrát, dostávám se do situace, kdy chápu obě strany a vím, že jediného správného řešení se dobrat nelze. Každý má právo nakládat se svými prostředky podle vlastního uvážení, jakkoli to druhým připadá nesmyslné a lehkomyslné. Do peněz druhých a způsobu, jakým s nimi nakládají, mi nic není. Přesto si troufnu cítit se pohoršeně, protože prostě lehkomyslnost podle mě do skutečně dospělého života nepatří.

A to se týká nejen mnou popisovaného konkrétního případu, ale i ostatních tady, viz třeba seniorů, kteří se nehodlají vzdát vany při rekonstrukci bytu, protože nemohoucnost je přece daleko. A až na ni dojde, ostatní to nějak vyřeší, třeba pravidelným docházením a pomocí z vany a do vany. Zažila jsem to na vlastní kůži při občasné péči o pratetu.
Ne, nechtěla pleny - takže to odnášelo oblečení a nábytek.
Ne, nebude chodit o holi, není ve třiaosmdesáti stará bába - no, tak padala a občas zůstala ležet.
Ne, nechtěla si nechat napsat sanitku pro odvoz ze vsi do města k lékaři, protože přece pro ni na písknutí 30 km přijedeme.
Ne, nechtěla denní donášku jídla, chtěla jídlo v krabičkách a kastrůlcích od nás, a ještě jen to, co znala ("Tohle neznám, to jíst nebudu.").
Ne, nechtěla cizí lidi v baráku na umytí oken ("To jste hodné, holčičky, že mi ta okna myjete, ale ty záclony příště víc naškrobené, ano?) a tak dále.
Hranice mezi samozřejmou pomocí na jedné a sobectvím na druhé straně je strašně tenká.