"Mezi dědkem, co má na co vzpomínat, i když ho jistě mrzí, že to už nikdy nebude a dědkem, který může vzpomínat jen na to, jak se pěkně uskromnil, aby na starý kolena jako nemohoucí nebo omezeně mohoucí mohl zůstat o něco déle doma s ošetřovatelem vidím jistý rozdíl, a to ten, že druhý uvedený dědek se vyskytuje možná tak v příbězích, zveřejňovaných v plátku "Napsáno životem"."

Monty,

je to případ mého kamaráda. Žije v cizině, daleko. Otce si vzít k sobě nemůže. Ten tu zůstal sám. Kdyby mohli žít spolu nebo kdyby mohl mít nějaký pravidelný dohled - každý den pečovatelu apod., tak by mohl žít doma v bytě. jenže to nejde. Je v domově důchodců, je tam nešťastnej, depresivní, jde hrozně dolů a asi zemře dost brzo. na nic vzpomínat nechce. Když to s ním syn zkusil, tak se rozbrečel.

Vždyť je to logický. Představ si sebe v té situaci. Máš třeba problémy s rovnováhou, často padáš, občas ti věci padají z ruky. Nemůžeš žít s dětmi. Nemůžeš žit ani sama, protože když upadneš, tak sama nevstaneš. Může ti upadnout třeba horký hrnek, takže by ses polila. TAk v takové situaci budeš radši doma ve svém, když ti tam každý den někdo zaskočí, podívá se, jestli jsi ty v pořádku, byt v pořádku, něco upratuje a odejde, nebo by ses přestěhovala do důchoďáku, kde budeš na dvoulůžáku s ženskou, kterou si nemůžeš vybírat? Nemůžeš si pustit ani tv, ani radio ani počítač jak chceš, protože ta druhá bude řvát, že ti to řve, nebo to naopak ona bude pouštět moc nahlas. Bude se ti snažit furt něco říkat, i když ty bys chtěla mít klid apod.