V Turecku se mi smlouvani nelibi. Vsichni se na sebe mraci a tvari se nastvane. Je ale fakt, ze tak se mi povedlo usmliuvat nejvic. Nejlepsi vykon jsem podala, kdyz jsem s sebou tahla unavenou a nastvanou kamaradku, ktera chtela co nejrychleji pryc (asi na jidlo nebo do hotelu, uz nevim) a ty jeji nefalsovane nastvane reci (pojd pryc, vzdyt prsi, co s tim kramem budes delat, mam hlad, vzdyt nastydneme, ty jsi blazen a podobne) jsem prodejci prekladala nasledovne:

“Pani se pta, kolik stoji tahle lampa. To se ji zda moc, neslo by trochu zlevnit? Oukej, ja ji to reknu.”

Nasledoval rev kamaradky, ktera rozumela, ze jsem se asi zblaznila.

Nacez jsem prodejci opakovane sdelila, ze pani neni spokojena s cenou.
(Opravdu nasledovalo nekolik verohodnych vybuchu nespokojenosti)

Prodavac zase snizil cenu.

Sdelila jsem, ze pani zacina byt trochu rozzlobena, a ze se domnivam, ze to asi nebude chtit koupit.

Mosaznou lampu jsem dostala asi za desetinu ceny a prodavac daval najevo uctu ke kamaradce, docela se ji klanel.