Okolíku,

tak tohle taky nevidím tak jednoznačně.

Možná se lišej v názorech co do míry té pomoci - docela si umím představit, že jeden partner má třeba i realističtější náhled na situaci (viz třeba to, co popisovala Kambala), a byl by pro zajištění nějaké ústavní péče, protože vlastní péči už vnímá jako nerealisticky náročnou, ale druhý trvá na tom, že je třeba zajišťovat vše osobně, a vyčerpává se tím fyzicky i psychicky.

Netvrdím, že zrovna toto byl případ Vážných, ale život je pestrý a já si docela dobře umím představit situaci, kdy bych řekla "s tímto řešením nesouhlasím a podílet se na něm je nad moje síly a Tebe to ničí".

Také si nejsem jistá, jak moc bych nutila děti (byť dospělé), aby se v tom vyčerpávaly i ony a třeba aby likvidovaly důsledky "nehod", nota bene u člověka, ke kterému nemají až takový vztah. Pomoct do určité míry ano, ale do jaké? Nechtěla bych jim tím asi nadměrně narušovat život, kdy se mají spíš bavit než vyměňovat seniorovi pleny.

TOhle jsou zkrátka tak těžký věci, že bych se hodně varovala jakýchkoli příkrých soudů.