Terez, já jsem dřív až nenáviděla kecy typu "nic není náhoda".
Čím jsem ale starší, tím víc se mi otevírá, aspoň tedy u mě a v mém okolí, že všechno má svůj čas - ne snad ve smyslu přímo nějakého datumu, ale až všechno, co je potřeba kolem něčeho, až dosedne na své místo...až se ty cesty, nitky, věci někde protnou. Jak dlouho to potrvá, to je jedno, ale nejde to dřív jakoby "na silu", stejně jako kdybychom chtěli jíst nezralé ovoce...bydlet v nedostaveném domě a tak.
A taky už vím, že často to, kdy tohle protnutí nastane, nezáleží jen na mně, no
, jen na mé vůli, snaze a tak...
Takže tím se vlastně dostávám i k tomu, že leccos sobě...ale i druhým můžu odpustit, pochopit, přiznat si svoje temná zákoutí, svoje "selhání", propustit pocity viny a tak...
Jen je asi potřeba projít těmi některými zkušenostmi, aby se tohle mohlo udít
, ať už si je pamatujeme, nebo ne.