Přidat odpověď
Tohle tak v životě funguje.
Teď mám kamarádku v nefungujícím vztahu. Je jí s ním dobře tak nějak na chvíli, všechno ostatní je špatně, naprosto nic společného krom té chvíle.
Ona si říká, že to má ukončit, pod tlakem okolí co jí říká, že se k sobě nehodí, sama to ví, že to není to úplně pravé, ale pořád to co je spojuje je pro ni převažující nad to ostatní.
Rozchod bez vážného důvodu NENÍ. NEEXISTUJE. To, co jiní považují za nepodstatné může být pro jiného nepřežitelné. A tisíc nebo milion maličkostí je jedno. Nevyváží to, že člověk, se kterým žiju je ten, se kterým dál být už nechci. Ty důvody jsou totiž úplně jedno.
a zajímavá je otázka svědomí - čeho se vlastně dopustíme, když s někým nechceme nebo nemůžeme být? Proč nás to svědomí tak trestá? To jsme jediné na tom pustém ostrově, záchrana toho druhého bez které se neobejde? No zase tak bych si nefandila...
ty emoce ...
Předchozí