Valkýro,

já mám práci právě docela dobrou, jenže už jsem asi vyhořelá a chtělo by to aspoň nějakou změnu a na tu prostě nemám vůbec energii.
Přitom jsem byla během jara na dvou workshopech (IT) a bavilo mě to a šlo mi to, ale sama se (přesně jako ty) k ničemu nejsem schopná dokopat. To je na tom to nejabsurdnější. Vím, že mi to myslí a rychle se učím, ale vůbec nemám tu cílevědomost, aby to k něčemu vedlo, což samozřejmě zase vede ke kolotoči výčitek a sebeobviňování atd. Jenže mě ten úplně běžnej život, kterej i tak beru dost lážo plážo, vycucává natolik, že na to abych třeba psala (můj dlouholetý koníček) nebo se něco učila nebo tvořila, prostě nemám vůbec chuť.

Jo, mimochodem, kdysi jsem tu psala, že si myslím, že endorfiny po sportu jsou mýtus, a že já nikdy nic takovýho nezažívám. Dospěla jsem k závěru, že tohle asi taky bude jeden z příznaků té špatné chemie v hlavě, kterou mám asi zděděnou, protože někdo, komu funguje dopamin atd. bude ze sportu pocitovat aspoň nějaké uspokojení a já vždycky jenom radost, že už je konec a že už můžu domu. Ať jsem dělala, co jsem dělala (jo, lyžování v Alpách byla výjimka, tak bych klidně byla furt, ale spíš kvůli krajině a zimě a ne kvůli sportu).