Tak nějak jsem se tomu vyhýbala - tedy té regresi, říkala jsem si, že co člověk má vědět, ví a navíc kdysi byla kamarádka, kdy se opravdu dostala do nějakého prožitku, kdy se cítila jako muž...bylo to ale celé dost děsivé. Fakt mě to vůbec nelákalo, navíc jsem měla pocit, že bych neměla kontrolu nad tím, co se se mnou děje a tak.

Pak mi moje doktorka doporučila jednoho terapeuta u nás, má to tedy psané jako regresi, ale celé to bylo jiné, než jsem si představovala. Vyloženě jsem to prožívala a věděla jsem, že to jdou moje "představy"...nikam jsem se jakoby v prožitku nepřesouvala, nebyla jsem nikým "jiným", věděla jsem, že to je jakoby příběh a byla jsem pořád sama sebou....
Byla to jakoby taková hra na...

V tom příběhu se symbolicky odehrálo to, co jsem v reálu (v té přítomnosti, co jsem doopravdy žila) vlastně neviděla...prostě moje mysl mi to jakoby v symbolech přehrála v takové pohádce. To jsem teda pak zjistila až za čas, že mi vlastně přehrála realitu v jiné době.
Jakobych se stala mladým "princem" bydlícím na hradě/zámku, vnímala jsem, jak moc mě moji rodiče mají rádi, podporují mě, nechávají mě učit, studovat to, co mě naplňuje a baví, jak mě mají rádi i jiní lidi kolem a já je, jak moc v bezpečí se cítím, jak všechno běží běžným normálním životem. Až na dvůr vtrhla ozbrojená tlupa na koních, rozmetali všechno kolem, ty lidi, co jsem měla ráda, pobili...a já ležela na zemi a vnímala si, že ta tlupa si takhle "hraje", s životy lidí, se svou mocí, těší se z bezmoci druhých...a vnímala jsem konkrétně jednoho mladého muže, jak moc se tím ničením baví.
Všechno bylo zničeno, zůstal jen holý zámek bez lidí, kteří leželi kolem...
Během chvíle vlastně nastal naprostý převrat všeho, naprostá destrukce, konec...
No, ještě to pak pokračovalo.

Věděla jsem, že je to výplod mojí mysli - tedy vymyšlené, byla jsem jakoby nad tím, vnímala jsem samozřejmě, že je to jakoby můj příběh, který mi mysl nabízí...¨
Možná proto, že jsem nechtěla vidět to, co se v mém životě děje a chystá doopravdy.

Ale jestli mi to pomohlo, nevím. Možná ten konec...kdy jsem se mohla jakoby rozhodnout, zda skončím jako zlomený starý člověk sám...anebo začnu znova žít i přes to, jaký otřes jsem zažil (byla jsem jakoby muž ).

Znovu bych myslím nešla. Znám jiné způsoby, jak se dostat k tomu, co potřebuju vědět, ale jako zkušenost asi dobrý...hledala jsem vlastně východisko ze situace, a tohle byl jeden z krůčků. Asi jsem tehdy "vědět" neměla, všechno má svůj čas...
Do situace, kdy bych se opravdu jakoby v tom příběhu ztratila a přestala vnímat sebe sama "v teď" bych asi nešla.

Shodou okolností jsem před chvílí četla článek, jak M. Davidovi pomohla Marta Foučková právě regresí , to jméno paní je dost známé.