Gréto, přesně jsi vystihla, co si myslím. A to děti ještě dospělý nemám, dokonce nejmladší jde teprve do první třídy. Jenže já o sobě vím, že jsem depresivní, mám spoustu problémů, víc, než můžu zvládat, ale stejně je zvládám, ale jsem umořená.
Ale to plahočení a pak člověk čte o těch zbytečných vraždách, válkách, osobních tragediích nebo je i zažívá...A to jsem věřící...a ono to na to koneckonců sedí, tady peklo, v nebi ráj (bez nemocí a smrti, bez špatností)...ať děláme co děláme, vždycky se něco posere- přijde válka, zemětřesení, nemoc, nehoda...
Ale ještě pořád mám okamžiky, kdy si uvědomuju, jak je ten svět stvořený krásně, jak je super mít někoho rád a z něčeho se těšit. Po té 40tce přichází zkrátka prozření, člověk tápe, co má vlastně smysl a měl by si to v hlavě srovnat. Tak ať se daří