... a proto by Monty dle svých vlastních slov ty tři činžáky odkázané od bohatého příbuzenstva prodala, protože by se o ně nechtěla starat.

Já vidím dva naprosto férové přístupy v případě, že ten člověk netře bídu s nouzí:

1) buďto beru jako samozřejmý, že jsem součástí nějaký posloupnosti, je normální, že se v rodině předávaj nemovitosti z generace na generaci a každé další to významně usnadní život. A mám-li něco takového, tak by bylo divné se o to s dětmi nepodělit.

V takovém případě to ovšem i pro mě nese zodpovědnost k tomu majetku a to, že moje peníze nejsou tak docela moje věc (protože když jich mám víc než potřebuju, tak je normální a správný se o ně rozdělit).

2) nebo to beru tak, že především každej sám za sebe a peníze každého jsou jeho věc. Pak je naprosto fér, když prachy, který vydělám, probendím tak, jak mi to bude nejpříjemnější, a nikomu do toho nic nebude, protože jsou to moje prachy.

Tudíž bych ale měla stejné právo přiznat i ostatním členům rodiny a od nikoho žádné majetky nečekat a nepředpokládat, že mi je samozřejmě dá, protože i pro něho jsou to "jeho prachy" a může si s nimi zcela bez výčitek dělat, co chce.

Ale u Monty mi připadá, že pokud by měla brát, tak by ráda uplatňovala přístup č. 1, ale pokud by měla dávat, tak najednou přepne do přístupu č. 2, což mi přijde poněkud... ehm, vypočítavé.