Ruth,

já myslím, že tohle si může dovolit člověk, kterej si je sám sebou jistej a je si jistej i tím, že poskytuje nějakou přiměřenou míru empatie (ale vocamcaď pocamcaď).

Tj. je ochotnej se o psovi bavit třeba pět minut, ale ne půl hodiny. Případně je ochotnej se bavit o jinejch věcech, ale ne o psovi.

Prostě abys z něho neměla převládající pocit, že ho se.eš.

Ale co ti může nabídnout někdo, koho opravdu se.eš a nemyslí si o tobě nic dobrýho, respektive ho vůbec nezajímáš, protože veškerý jeho obzory zabírá jen on sám?