U našich prarodičů to bylo poměrně střídmé, ale to i tím, že se rodiče sestěhovali k sobě poměrně daleko od obou rodičů. Děda od táty jezdil ob týden na neděli,táta s ním navíc denně volal, my k dědovi jezdili když byl prodloužený víkend a v létě na týden dva (dle táborů a dalšího). Později, od třeťáku na gymplu, jsem s dědou bydlela, když se urovnaly vztahy na základně jezdila jsem domů na víkendy. Děda sám dlouhodobě nebyl, ale měl prima vztah s oběma syny i všemi příbuznými, nevynucoval si návštěvy a my ho vždycky rádi viděli, sestřenice se u něj zastavovaly párkrát do roka když měly cestu, apod. Byl to takový ten pohádkový dědeček, co má vždy v zásobě bonbon, dobrou knihu, zajímavý film a spoustu povídání o předcích, navíc se stále zajímal o svět (což vedlo k hodinovým telefonním diskuzím s tátou)
Babička od mamky žila v jiné zemi, mamka jí volala tak dvakrát do týdne, protože to bylo drahé, a několikrát do roka jela na delší víkend. My, jako děti, jezdili většinou v létě na dva týdny. Babička jezdívala k nám dokud vydržela cestovat, vždy na dva tři týdny, většinou na podzim a na jaře, Vánoce trávila u druhých dětí, které bydlí blíž.
To, že jsme se neviděli furt, vedlo k tomu, že jsme prarodiče vždy rádi a upřímně viděli. Ne každý je ale takto respektující, proto nechci bydlet s partnerem a jeho moc fajn, ale velmi nárokovou maminkou.
Takže za mě, efektivní je odstěhovat se dál, vydržet uražené řeči, zapojit zbytek rodiny a vymyslet nějaký samostatný koníček, kterým můžou prarodiče trávit čas.