Byla bych ráda, kdybych měla rodiče...ještě pořád mám pocit, že bych je někdy hodně potřebovala .
Tchánovci jsou fajn, tchyně respektovala vždycky, a taky hodně a ráda "hlídala" naše děti, vztahy máme celkem těsné, tchán nám ráda do rodiny zasahoval...ale zas - jsem za ně ráda.

S dětmi se učíme mít zdravý respektující vztah vzájemně...ale myslím, že jsou rádi, že poměrně dost kooperujeme, pomůžeme si, vídáme se, minimálně aspoň s jedním dítětem se vidíme denně, bydlí poměrně blízko nás. Do chodu jejich rodiny myslím nezasahujeme nijak příliš...

A osobně si myslím, že rodina je hodně potřeba, i taková ta širší. Z důvodu různé vzájemné "pomoci", pocitu bezpečí, ukotvenosti v něčem stabilním, svém.
Myslím, že jsou potřeba i styky s prarodiči a klidně i praprarodiči, že ti všichni formují a vychovávají děti v rodině.
Naše babička (tchyně) našim dětem dala opravdu hodně, i moje mamka, pokud byla ok...děda taky po svém...určitě v naší rodině ještě stále mají svoje místo.
Pořád častěji si uvědomujeme, jak moc budou chybět, až tu nebudou, je jim už kolem osmdesáti. Jsou výrazným a důležitým článkem naší rodiny.
Ale já jsem rodinný typ, potřebuju ji...a ona naštěstí (jak to vypadá) potřebuje mě. Třeba taky budu jednou chybět.