Je mi 40 a v srpnu jsem započala 6.rok v současném zaměstnání. Administrativní práce, v místě bydliště, 7 minut cesta autem jen přes město, pracovní doba od 7 do půl čtvrté, plat na naše město podprůměrný, ale nestěžuju si, bonusy žádné, ani stravenky. No 5 dní dovolené, ale to už má každý. Práce je klidná, můžu si odejít k doktorovi prakticky kdy chci, víkendy a svátky volné, o Vánocích 14 dní zavřeno. Ale STRAŠNĚ mě to nebaví, je to šílená nuda, kolektiv je ženský, nuda a sobectví, ale zase žádné velké naschvály. Pořád se uklidňuji, že mám klid a jistou práci, ale užírám se tady. Nedělám nic z toho, co jsem se učila ve škole, umím dobře anglicky, jazyk miluju a moc chybí jeho používání. Jakoby někdě jinde byla moje druhá půlka a něco mi chybělo. Mám dvě děti, 4 a 5. třída, už jsou samostatnější, mohla bych si najít jinou práci. Ale abych dělala to, co chci, musela bych dojíždět do Prahy (bydlíme 30 km od Prahy) vlakem nebo busem a to už mám za sebou, je to děs, spoustu času stráveného na cestě. Už jsem byla i na pár pohovorech, ale neklaplo to kvůli výpovědní lhůtě, nemohli na mě čekat 2 měsíce. Abych dala výpověd a pak si teprve hledala práci, na to nemám koule, přece jen je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, ale mám každý den pocit, že mi život utíká. Koukám na spolužáky, jak udělali kariéru a mě už tady nečeká nic nového, žádný postup. Ale zase přijdu domu ve 4 a mám čistou hlavu. Jsem ambciozní a temperamentní a tady mě to ubíjí. Ale zase si říkám, že mě přece nesmí pálit dobré bydlo. Asi jsem vyhořela. Co byste dělali, smířili se se situací nebo udělali změnu, která byla ale mohla bolet?