Nejdříve se mi moc nelíbila. Přišla mi taková křečovitě vtipná a trochu moc rouhačská. Což by sedělo, kdybych ji psala já. Ale já jsem ji nepsala, psal ji kněz, věřící. Asi chtěl, aby se to líbilo Mistrovi. Tak snad se to líbilo i tomu, ke komu se obracel. Na tom veleslavném pohřbu se snažili všichni. A třeba já, čím víc se snažím, tím víc to většinou pokazím. Tak to asi taky trochu někteří pokazili. I když nechtěli. Protože moc chtěli. A to bych ocenila. Navíc já, když něco pokazím, tak na to (díky Bohu) nekouká celý národ (a celá Rodina).
Dnes, když jsem si tu modlitbu přečetla, tak už se mi líbí víc, než když jsem si ji přečetla včera. Asi jsem nějaká smířlivější. Je to neformální přímluva, prosba o přijetí. Někdy se mi něco nelíbí a pak se mi to najednou líbí. A někdy taky naopak. Co se mi ale moc nelíbí, je tahle debata. Některé její části. Takže buďme raději též dobráci a altruisti. Třeba se za nás pak také někdy někdo přimluví u toho na Nebesích.
Mně se hlavně líbilo, jak se vše hezky, důstojně i lidsky zvládlo. Veřejné rozloučení i mše.
A taky se mi moc líbila Velká pardubická. To vám byl příběh...