Přidat odpověď
Podepisuju se pod tyto kousky z předchozí diskuse
"Ale tomu umírajícímu selhává jeho vlastní tělo, nikdo za něj nerozhoduje. Rozhoduje jeho vlastní tělo, vlastně jeho vlastní mozek. Přirozené je zemřít, ne žít na přístrojích."
"Šlo ale o předtím zdravého člověka plného sil, dostal anafylaktický šok. Zotavil se a byl v pořádku. Jsou ale stavy, kdy už ta zástava je jen vyvrcholením daného zdravotního stavu. Tam už nikdy nic dobrého nebude a je třeba se s tím smířit."
"Píšu to proto, protože někdy je milosrdnější nechat blízkého odejít a nebojovat o návrat, než snaha udržovat tělo v chodu za každou cenu. Pro všechny zúčastněné. Jakkoli nelidsky ten souhlas vypadá.
Respektovala bych přání dotyčné i jejího syna."
Plně souhlasím. Viděla jsem umírat už několik lidí a protože vím, jak ubohá kvalita života na konci může být, tak jednoznačně, když už je to tělo v takovém stavu, že umírá, tak se má nechat umřít.
Nemluvím samozřejmě o případech typu akutní infartk u 40ti letého muže - otce malých dětí - tam např. je resuscitace plně na místě. Nebo u autonehod atd.
Naopak přirozený odchod seniora nebo onko pacient v posledním stádiu... pokud je možné ulevit, ale jinak nechat odejít. (a slabé srdce + zavodňování (čili možná kolabující ledviny) pro mě důvod k nechat odejít přirozeně určitě jsou). Smrt k životu patří.
Předchozí