Z principu věci: po resuscitaci ( obnovení zastavených vitálních funkcí - což obvykle obnáší nepřímou masáž, umělou plicní ventilaci atd) se NIKDY nevrátí kvalita života na výchozí level. Maximálně u mladého, kterého postihne komorová fibrilace, kterou se podaří rychle zrušit. Jinak ne. Ne u seniora s chronickými chorobami.
Lidé obecně nejsou o tomto informováni a jelikož se jim nechce myslet na nepříjemné, ale nevyhnutelné věci, nechce se jim myslet na to, že jim rodiče a prarodiče mohou zemřít (byť jsou nemocní). Nejednou jsem zažil situaci, kdy rodina úpěnlivě naléhala na posádku Záchranné služby: "dělejte všechno, dělejte všechno, proboha, ať maminka neumře". A za týden či dva stáli nad maminkou, ze které koukaly hadičky a která na nic nereagovala : "tohle jsme nechtěli, takhle jsme si to nepředstavovali".

Nemyslím, že by něco z toho mysleli neupřímně. Jen nemysleli na to, co se může stát a v důsledku toho mamince ten život o chvíli prodloužili. Ne že by o to prodloužení bylo v takovém případě co stát.