Pokud slýchám větu "Nemám čas" opakovaně, vím, že to není věta úplná. Správně má znít:" Nemám na tebe čas". Čas je vždy o prioritách, ne o čase samotném. Já jsem nějak samovolně najela na plánování času pro lidi mně drahé. Omezila jsem na kvantitě a přidala na kvalitě. S lidmi, které mám ráda a chci se s nimi vidět, (oni to mají stejně) si setkávání plánujeme v pravidelných intervalech 1x měsíčně.+ Eventuální telefonát. + Mimořádná návštěva v případě mimořádných, emocionálně náročných situací. Máme to dlouhodobě zajeté, víme, kdy to bude a proto je to pro nás v daném čase prioritní. Domluvené změny se samozřejmě respektují. Se známými máme frekvenci delší - asi 1x za čtvrt roku. Máme všichni své jisté a vědomí, že na nás má někdo čas. Že mu záleží na tom, mít čas. Moc mi to vyhovuje. Ale já jsem plánovač. Milovník jistot. Někdo má raději chaos, náhodu a překvapení.
Ty, co čas neměli nebo nemívají jsem ze svého života eliminovala. I když je samozřejmě také ráda vidím. Ale většinou zrovna nemám čas. Na ně.
Nedostatek času není dobou ani výmluvou, ale o tom co je pro koho důležité.

A ještě: není nad živé lidi. Mám ráda jejich tváře, mimiku, emoce, hlas, stárnutí... Bez toho všeho je mi po nich teskno.