Nevím, jestli mrzí je to správný slovo, ale já na svých dětech ty nedostatky vidím. Ať už jsou to řídké vlasy, odstáté uši, asymetrické oči, oplácanost.. To je objektivní fakt. Vadí mi dceřin sklon k hysterii, synova ubíjející nesoustředěnost, paličatost nejmladší... Ale i přesto je i s těmito nedostatky miluju a bezvýhradně přijímám. Ale prostě se mi příčí o nich tvrdit, že jsou nejúžasnější a nejkrásnější na světě, když to tak objektivně není. A o to víc mě těší, když mi synova učitelka klavíru, že je bezvadný kluk, i přesto, že udržet ho u klavíru s jeho poruchou pozornosti je někdy nadlidský výkon (srovnávám s přístupem jeho třídní učitelky, která to naplno samozřejmě neřekne, ale já jaksi podprahově cítím, že ho moc "nemusí").

Možná jsem kritická matka, ale přijde mi to lepší, že aspoň nepadnou na hubu až v životě narazí na někoho, kdo o jejich úžasnosti přesvědčen nebude.