taky jsem kritická matka, a docela hledám hranice, v nichž se mám pohybovat. Včera jsem po dlouhé době viděla jednu dceru na tréninku, tu zarytou ne příliš šikovnou. Byl to děs řekla jsem jí to, ona se rozplakala, mě to bylo líto.... ale chce ten sport dělat tak ať se sakra nevymlouvá, že se bojí, kloužou jí ponožky a já nevím co ještě... přemýšlím, jaká míra kritiky je zdravá a jaká už je špatně.
To je druhá část toho, jak vnímat děti. Vzhled nezměníme. Něco lze korigovat rovnátky, dietou, plastickou chirurgií...