Vzhled mých dětí mne vůbec nemrzí. Vzhledově nijak zásadně nevybočují ani jedním směrem. Připadá mi, že ani nedokáži objektivně posoudit jak vlastně vypadají. Znám je od malička, tak na ně mám nějaký divně subjektivně - mateřský pohled. Jsou to prostě mé děti.
Mě trochu mrzí jen sebeprezentace jednoho "dítěte" na Facebooku. Ale je to jeho cesta. Pak mě trochu mrzí dírka po piercingu na rtu jednoho dítěte. Taky, že to začal přehánět s tetováním (dle mého soudu) - ale opět jeho cesta. Pak mě mrzí, že jedno dítě pořád jen pracuje a nemá čas na osobní život. A úplně nejvíc mě mrzí, že jedno dítě není momentálně šťastné. Spíš je nešťastné. To mě mrzí fakt hodně.

Krása je neskutečně relativní. Nikdo se nezdá krásný všem. Já když vidím různé nejkrásnější muže a ženy planety a vesmíru, tak mi často vůbec krásní nepřijdou. Znám i objektivně krásné ženy, které jsou protivné, mají smůlu na partnery a tak vůbec v životě...A když někdy vidím, jaké "zrůdy" (odpusťte mi ten úmyslně přehnaný výraz) se vzájemně našly a vedou šťastný a spokojený život, tak si říkám, co je po kráse Nejdůležitější je, jak se člověk naučí vycházet sám se sebou a s ostatními lidmi. Jak na ně dokáže působit. Pak bude téměř všem připadat krásný.