Národní hrdost... tak zrovna s tímhle mám dost problém.

Jsem Češka a beru to jako věc, která prostě JE. Čechy jsou a vždycky budou moje země, narodila jsem se tady, žiju tady, jsem svázaná s našima dějinama, jsem tu doma a mám to tu ráda.

Ale nenapadlo by mě na to být ani hrdá, ani se za to stydět. Každej jsme se někde narodili a jsme tam doma, ale nemám přece na jedné straně žádnou zásluhu na tom, že třeba naši hokejisti vyhráli Nagano, ani jsem nijak nepomohla doktoru Pomahačovi k tomu, že je tak dobrej, ale na druhou stranu taky nemůžu za manžele Stodolovy ani za Čechy, kteří se chovaj jak hovádka.

Stydět se nebo být hrdá můžu být přece jen na to, co ne/dokážu já sama, ne na cizí peří.