Když byl syn školkáč, řekla jsem mu, že si nemyslím, že by byl "hloupej" proto, že je malej, ale že má logicky mnohem méně reálných zkušeností, takže moje rady a doporučení má přesně takhle brát. Když měl nějaký sporný nápad typu "jít do školky v pyžamu", vysvětlila jsem mu, co se zhruba tak stane, když to udělá, a pak se mohl s přihlédnutím k tomu rozhodnout. Ovšem fungovalo to do značné míry proto, že jsem nikdy nemluvila do větru, zbytečně nestrašila a nelhala mu. Je to totiž založené na důvěře, jakmile dítě rodiči jednou nevěří, těžko se s tím něco dělá. Dobře je to vidět na planém vyhrožování. Když rodič opakovaně neplní to, čím vyhrožuje, bude ho mít dítě brzy na salámu. Moje dítě vědělo, že co řeknu, to platí.