To byla moje zásadní výhrada ke knize Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, jeden čas to byl takovej progresivní hit.

Dítě se nechá jen tak růst, plní se mu přání, prosadit proti němu cokoli není na místě, a ono se má časem rozhodnout, kdy dozrálo natolik, aby začalo spolupracovat, dávat rodičům jejich vlastní prostor nebo se účastnit nezbytných prací. Muhehe, tak určitě.

Možná bych psala jinak, kdybych měla jiné děti. Ale číslo jedna byl notorický překračovač hranic, porušovač dohod a zkoumatel vypjatých situací. Útěkář, házeč čehokoli, labilní, impulzivní. Já jsem byla (a jsem) důsledná až na půdu, nikdy si nic nevyvzdoroval a nevymohl, ale bylo to (a částečně furt je) vážně náročný. Kdybych měla čekat, až se mu začne chtít, tak už někde visím. Takže z hlediska volného růstu dítěte směrem k sebedisciplíně jsem dost skeptik. I když nepochybuju, že jsou děti, které to v sobě přirozeně mají nebo to přirozeně napodobí.