Děti jsou tak malé, že snad ani zklamat nemůžou. Spíš mě některé věci mrzí, třeba prokrastinace a neschopnost si poručit u starší nebo sklony k manipulaci u mladší dcery.

Co se uplatnění v životě týká, budu ráda, když se všichni tři naučí být šťastní. Je mi fuk, jestli z nich budou vysokoškoláci (oba s manželem jsme VŠ, ale k práci, kterou děláme, titul není potřeba) nebo řemeslníci. Přeju si, ať dělají něco, co je uživí a co budou dělat rádi.

Sebe samotnou jsem zklamala mockrát. Vybrala jsem si VŠ obor, o němž jsem si myslela, že mě bude bavit. Nebavil a dostudovala jsem jen proto, abych měla titul a splnila přání rodičům. A i v tom jsem selhala. Než mi v Karolinu zahráli Gaudeamus Igitur, táta, který si léta přál tam stát a dmout se pýchou při pohledu na svou dceru, zemřel. Tím, že jsem si prodloužila studium o rok a půl, se mého diplomu už nedočkal.
Nechci, aby děti něco dělaly kvůli mně. Z pocitu, že když já mám VŠ, ony taky musejí mít. Spíš bych si přála, aby nebyly jako já. Aby se nebály za studiem vycestovat a aby se nebály jít do rizika a podnikat.