Nikdo si mě nevšímal, nikdo mě neřešil, nikdo mi neposkytoval žádné zvláštní podmínky.
Rodina si žila svým životem a já jsem se někde v koutku zkoušela učit.
Učila jsem se více, než během celého studia (kdy jsem se naučila téměř vůbec), ale určitě ne celé dny.
Pro moje rodiče bylo studium automatická záležitost. Nějaké šprtání nebo dokonce pomáhání neznali, jim také nikdo nijak nepomáhal a byli premianti, očekávali totéž od nás dětí. (Já jsem tedy byla premiantka naposledy na prvním stupni ZŠ, na to si těžko zvykali. Ale odmaturovala jsem pěkně, na jedničky a dvojky.)