Spousta věcí je mi tak nějak jedno. Spousta lidí je mi tak nějak jedno. Pochopila jsem smysl života. Začala jsem být víc zhýralá a marnotratná. Jsem na sebe fakt hodná. Jsem fakt hodná i na ostatní lidi. Užívám si každý den. Užívám si maličkostí. Umím si najít maličkosti, které si budu užívat. Hodně dělám to, co chci. Co nejméně dělám to, co nechci.
A dále. Objevila jsem kosti, klouby a svaly o kterých jsem dříve nevěděla. Vrásky. Šedivé vlasy. Ochabování. Gravitace. Víc se bojím chodit po sněhu a ledu. Chce se mi víc spát. Zhoršená termoregulace. Vědomí konečnosti. Všeho a všech. Vědomí, že jsem měla moc hezký a dobrý život. Obavy o lidi, které mám ráda.

Když mám divné myšlenky, vzpomenu si na ty, kteří tu padesátku nikdy nezažijí. A co by za tohle všechno asi dali. Takže jsem ráda. Za tu padesátku.