Padlo to ve vedlejší diskusi a mě to zaujalo, takže bych to chtěla víc rozvést a nechci plevelit v té původní.

Klišé praví, že muži nesnášejí chytré ženy, nedejbože chytřejší, než jsou sami, kdežto naopak ženy vyhledávají chytřejší muže, než jsou samy, protože k nim můžou "vzhlížet". Případně žena, stane-li se jí už to neštěstí a je chytřejší než muž, neměla by mu to dávat najevo.

Mě první část tohoto rčení vždycky nadzvedávala, když to někdo hlásal jako svatou pravdu, protože mi přijde šílený, aby někdo, kdo je chytrej (a takovej se narodí, takže za to "nemůže" ani jedním, ani druhým směrem), měl tuhle vlastnost snad považovat za nežádoucí a tutlat ji.

Rozumím tomu, že pokud by se ta chytrost měla projevovat nějakým poučováním, tak by to bylo protivné, ale to by tak přece bylo u ženy i u muže.

Rozumím i tomu, že když partner projeví nějakou neznalost a o nic nejde (třeba by se v hovoru ukázalo, že neví, kde je Portugalsko), tak mu to ten druhej nedá sežrat.

Ale jinak mě nenapadá, jak by se měla ta případná chytrá žena upozaďovat a co by z toho celoživotního sebezapírání vlastně měla?

(Navíc pohádky "o chytré horákyni", "o Šeherezádě" a podobně vlastně ženskou chytrost docela i oslavujou.

Jak to teda s tou chytrostí vlastně je?