"na uradech predstiram, ze jsem dementni...nez si vsimnou, ze mam titul a pak vlastne taky"

Je zajímavé, co ty tituly dělají. A taky, jak si člověka lidi automaticky zařadí dle práce.
U kteréhokoli lékaře se mnou zacházejí jinak, jakmile si přečtou titul před jménem, a pak mě často titulem oslovují. Naopak v práci, kde titul není vidět a kde by ho nikdo ani nečekal (poslední dva roky pracuju jako prodavačka), se spousta lidí na mě kouká jako na méněcennou. Většinou do té doby, než zapředu plynulý rozhovor v jiném jazyce s dalšími zákazníky. Ty pohledy pak stojí za to.

Poznámka k tématu "Portugalsko". Chodila jsem kdysi chvilku s klukem, který mě uměl rozesmát, bylo pro něj automatické otevřít dveře, podržet kabát, uměl se oblékat... bohužel v životě nečetl ani Babičku. Vymlouval se na dysgrafii, dysortografii... Krom sportu a sportovní módy neměl přehled o ničem. Nesnesla jsem to, nemohla jsem s ním být. O pár let později mě potkal a dával mi sežrat, že on se vypracoval na obchodního ředitele gastro firmy (počty mu šly, byl to takovej Jouza), zatímco já jsem jen obchodní zástupce. Měla bych se s ním bývala lépe, než se mám teď, ale tím, jak se odkopal, mě jen definitivně utvrdil, že by mi ta jeho zlatá klec byla příliš těsná.