Přidat odpověď
Ano, občas to dělám, je to pro mě určitá strategie přežití ve skupině. S lidmi opravdu blízkými to dělat nemusím, ti jsou schopni mě snést tak, jak jsem. Ale všeliké kolektivy - tam už to problém je a ano, od dětství to takhle řeším. Nejsnažší je, když můžu v určitých situacích prostě jenom mlčet - to jde u takových těch dotazů do pléna "víte někdo, co, jak, rozumíte xxx....", tak prostě mlčím, ačkoli vím a věci rozumím. Horší je, když jsem oslovená přímo, to občas zapírám a tvrdím, že nevím, ačkoli ve skutečnosti vím a rozumím problému. A tak podobně. Usnadňuje mi to dost život.
Můj manžel mě bere, jak to je. Chválabohu. Někdy ho trochu rozhodí okolí, bohužel i to celkem blízké a příbuzné, které považuje naše manželství za mesalianci, v níž jsem se "zahodila se středoškolákem". Ale nakonec to vždycky nějak ustojíme. Vážime si jeden druhého. Snad jen je možná rozdíl v tom, že já častěji toužím po ujištění o jeho lásce, zatímco on častěji po ujištění o mém respektu a úctě.
Předchozí