Když jsem byla malá, nejlepší byly neděle, když táta nebyl doma (byl na stavbě). Nikdy nebyl s ničím spokojený, pořád někoho kritizoval, neustále mu něco vadilo. Ještě dnes si umím vybavit ten nepříjemný pocit, že je táta doma a nedej bože se o mě zajímá....Dnes moji rodiče oba dávno v důchodu tráví 70% svého času vzájemným vyčítáním si svých chyb a to i během návštěv před druhými lidmi (to snad možná ještě víc). Je to opravdu jed.
Můj muž byl o dost slabší odvar, ale stejně si neodpustil komentáře typu, "už se zase koukáš na to", "co to zase jíš," (když se teda bavíme o televizi a pizze) až jsem neměla vůbec chuť si svoje oblíbené filmy pouštět v jeho přítomnosti a když nebyl doma, byl to pocit svobody. Jsme od sebe už pár let a vždycky když ho vidím, okamžitě vím, jaká to je úleva, že už s ním nemusím bydlet - hned prvních pár vět obsahuje nějakou (pro mne naprosto mimózní) radu nebo výčitku.
Název diskuze je trochu genderově nefér, ony takto nepříjemné umí být i ženy (matky).