Rodiče už nežijí a tchánovci jsou kapitola sama pro sebe. Nemají přátele, kamarády, žijí sami pro sebe se svou dospělou bezdětnou dcerou a jejich pravidla a rituály jsou pro ně svaté. Jejich postoj je "Nám taky nikdo nepomáhal." Takže, ač bydlíme ve stejném městě, nenavštěvujeme se, resp. oni jednou za měsíc zaskočí za manželem do práce. Od doby, kdy ve mně před 6 lety bouchly saze, je k nám nezvu. Sami nás k nim nezvali nikdy, tchyně se nerada stará, nerada vaří, peče a hostí, takže vždy čekali, že se budu snažit já. Všichni, včetně švagrové, která s nimi chodí všude a která se vždy jen vezla jak princezna. Starší děti nám nehlídali nikdy, hlídání nejmladší bych spočítala na prstech jedné ruky. Děti jsem mívala často nemocné (každý měsíc a chytaly to pak od sebe), ale nepomohli.
Tchána čeká operace oka. Ačkoli jeho dcera má řidičák, neřídí, protože se bojí (před lety srazila a usmrtila psa a od té doby odmítá sednout za volant). Když jsem se kdysi před lety bála řídit já, to bylo keců. Teď to u dcery berou jako danost a neměnnost, takže, ačkoli na svého syna a vnoučata prdí a barák a peníze nacpali dceři, tak pomoc čekají od syna. Tchán se nerozpakoval říct si manželovi o odvoz z nemocnice (ač ho může odvézt švagrová nebo si může vzít taxíka). A bude hůř, pomoc budou potřebovat čím dál častěji (tchyni patrně odebrali řidičák kvůli údajnému Alzheimerovi).