Janinko, ono se na to dá podívat z různých úhlů.
Jako máma čtyř děti, co studovala při zaměstnání, stavěla dům a později podnikala, jsem strašně ráda využila "babičku" na hlídání. Babička hlídala ráda a dobře, u nás, i u nich doma občas přes víkendy, prostě opravdu pro nás a pro naše děti udělala hodně. Tak nějak jsme ji to "vraceli a vracíme", ale stejně ona toho pro nás udělala víc.

Já jsem hlídací babička tak nějak na baterky. Určitě se vnoučatům věnuju docela dost, naštěstí jsou tak nějak věkově po sobě (už je jich 5), ale vyloženě mě rozčiluje, když někde být MUSÍM . Mám ráda určitou volnost, to zaprvé a zadruhé jsem hodně unavená (pracuju dost) a nemám až takovou energetickou kapacitu. To MUSÍM (očekává se to ode mě) od - do se pak setkává s únavou a pocitem, že "oni" jsou přednější, než já.

Nevím, jestli to vysvětluju srozumitelně. Já jsem na to "oni jsou přednější než já" docela dojela...a začínám si hlídat vlastní osobní prostor. Protože v opačném případě bych asi dlouho nevydržela.

Na druhou stranu, co slíbím, dodržím, tedy pokud je dohodnuto od - do, tak samozřejmě nedělám problém...jde o tu dohodu. Ale že se mi mé hranice ti druzí snaží pořád posouvat, to jo...je pro mě někdy problém si je udržet.
Podmínky si nekladu...ale i kdyby...myslím, že mám na ně určité právo.
Rodinu miluju, vnoučata miluju, o tom to není.

A naše babička, když se jí nechtělo, tak taky odmítla. Neodmítala často, ale občas měla prostě všeho pokrk...i našich harantů.