ještě mě k tomu napadá jedna věc:

je ta babička běžnou součástí rodiny, tj. voláte jí a vídáte se s ní "jen tak", nabízíte vy jí občas něco, vezmete ji někam?

Nebo má sloužit jen jako spolehlivý spotřebič, který je tam, kdykoli ho potřebujete, ale on sám nepotřebuje nic, a běda, jak ano?

Napadá mě to, protože s příchodem dětí jsem se musela vzdát řady svých aktivit, které mě bavily a zajímaly, a jak se děti začínají osamostatňovat, tak se to místo zase "uprazdňuje" a budu ho muset nějak znovu systematičtěji vyplnit.

Rozhodně bych se nechtěla dostat do situace, kdy "visím na hřebíčku" a když kdykoli nepřiběhnu, nebo si řeknu, za jakých podmínek jsem ochotna přiběhnout, bude mi to počteno k tíži.

Myslím, že do vztahů dospělých lidí (což by rodiče a jejich dospělé děti měli mít) NEpatří žádné nárokování čehokoli. Pokud je tam nějaká pomoc, měla by vyplynout z dobrých vztahů a být čistě dobrovolná. Představa, že jedna strana bude druhé posluhovat a mít nárok jen držet pusu, je strašlivě nedospělá a sobecká (a nemají na to nárok ani ti rodiče, aby nebyla mýlka).

Samozřejmě pokud se jednou už něco slíbí, mělo by se to dodržet.