j.a.s.

tak vzhledem k tomu, že v okolí vidím, že rozhodně ne vždy platí "babička/děda nám pomohli s dětma, tak zas pomůžeme my jim", a že považuji za nehoráznost nárokovat si čas a práci někoho druhého jen proto, že je to můj blízkej, tak bych to viděla tak, že o své stáří se primárně postaráme sami, tj. zařídíme si to tak, abychom s různými odvozy apod., neviseli dětem na krku.

Příčí se mi situace, kdy prarodič otročí u dětí, ač by sám raději dělal něco jiného, ze strachu, aby se na něho ve stáří nevykašlali.

Myslím, že ani ty děti nemají povinnost starat se o starého rodiče do roztrhání těla, a pokud to udělají, má to být akt JEJICH dobré vůle a proto, že CHTĚJÍ, stejně tak jako to hlídání od prarodičů.

Život máme jen jeden a nechtělo by se mi ho strávit nějakými hnusnými vztahy (a očekávání otročení z jedné nebo druhé strany hnusné je).

Pokud to bude na bázi dobrovolnosti, přijde mi to v naprostém pořádku, a dají-li nám děti vnoučata a bude-li se nám chtít, tak se jim budeme věnovat. Ovšem neberu to tak, že bych si tím zavazovala děti k tomu, že se o mě budou ve stáří za cenu vlastního vyčerpání starat. Beru to tak, že je to na jejich dobrovolnosti, a stejně tak bych ráda, aby bylo na MÉ dobrovolnosti, jak často budu ochotna vypomoci já jim.