Kudlo,
vzájemnou pomoc v rodině, když je potřeba, považuji za standardní vztahy, nikoli nadstandardní.
A že to není babičky problém, kdyby rodina jejího dítěte přišla o příjem? No, problém jako vina určitě ne, ale problém jako nepříjemná hrozba v její rodině ano. A je to opět to, co jsem už psala - pokud je rodina rodinou, pak je namístě vzájemná pomoc a opora. Pokud jedna strana vidí, že druhá má problém, a vnímá to stylem "poraďte si sami, váš boj", pak to na láskyplné a fungující vztahy fakt nevidím. To je jiný případ než "babička 500 km nebo mrtvá". Problém je v tom, že mrtvá ani daleko fakt není.
Nikdo netvrdil, že se má automaticky obětovat ženská. Co se dědečka týká, chová se stejně jako babička. Prostě nezájem. Raději pracoval na rekonstrukci baráku pro svou dceru (rekonstrukce nehořela, dcera s nimi normálně bydlela v jiném bytě, čas na pohlídání nemocného vnoučete byl, vůle a ochota nikoli. Protože ho to nebavilo, nebylo mu to pohodlné).
Hlídání jsme neměli, přežili jsme to i s mým kolapsem a ztrátou práce, už je dobře, ale jizva zůstala. A pořádně citlivá na dotek. Takže když teď přichází manžel s tím, že ho jeho otec požádal o odvoz z nemocnice, mám chuť řvát, ať si tchán trhne nohou a odveze ho jeho rozmazlená, preferovaná dceruška nebo ať si zavolá taxi. On nepomohl v závažnější situaci, a sám pomoc s banalitou čeká?

Obecný návod neexistuje. Jsme lidé různých povah a pohledů na věc z vlastní perspektivy a vlastními zkušenostmi. Můj je ten, který jsem zde nastínila. A ne, rozmazlená si nepřipadám. Mě nikdo nerozmazlil, jen zklamal svým přístupem, který bych v rámci toho, co se nazývá rodinou, nečekala.