U nás , co se hostů týče, vznikla taková nesmyslná tradice, že s námi musí být maminka(s manželem), aby jí nebylo smutno. Když si uvědomím, že to začalo v dobách, kdy jí bylo tolik jako je dneska prvorodičkám, tak si drobet ťukám na čelo.
No jenže to bylo zpočátku "ať vidí ty malé dětičky, potom "ať ty dětičky nejsou smutné po tom rozvodu" no a přetáhlo se to plynule do doby, kdy to dětičky začaly samozřejmě očekávat (všechny moji mámu milují), můj manžel měl svou tchýni taky strašně rád, tak se to holt tak dělalo.

Já mám maminku v srdéčku, ale stres to byl, ona má přesnou představu, jak to má vypadat, kdy se má stolovat, co se má zpívat a v kolik hodin je nutné umýt nádobí a složit vánoční papír.

Letos jsem řekla dost a jedu tam s ansámblem na oběd, večer si hodím nohy na stůl.