Jestli nedokážeš akceptovat jeho životní nerozhodnost a nejistotu (či co stálo za tou nedopsanou diplomkou), tak ta krásná láska časem dost pravděpodobně stejně umře a co pak?

Jinak - já jsem taky svého času měla kluka, byl hyperinteligentní (ve smyslu, že semestrální práci, co vyloženě "nasmrkal" na papír večer před odevzdáním, profesor obratem poslal na jakousi soutěž apod.) a taky nebyl schopen dostudovat - ale ani říct hele, já končím a jdu se živit rukama nebo nějak jinak prostě - netrvala bych na tom, že musí být študovanej - jeho neambicioznost - či spíše laxnost a mamánkovitost mi ale vadila a v podstatě byla důvodem k rozchodu. A vím, že mě miloval, ale pro mne přestal být někým, na koho bych se chtěla v životě spolehnout. Pochopila jsem až později, že nám to nemohlo fungovat, protože mé ambice jsou celoživotně na bodě nula, naprosto nejsem schopna se někam drát, a kdyby takoví lidé měli být ve vztahu dva, tak by to nefungovalo. Teď mám muže, co věci rozjíždí a dotahuje, je vizionář, vedle něj jsem v tomto ohledu marná, ale zase jsem ta, která v naší rodině stojí za tím nemateriálnem a teplem rodinného krbu, byť se toto v současné době možná moc nenosí.