Antroposofie ani waldorfský školství není můj šálek kávy, ale Táňa to nikomu necpala, nedejbože aby to snad chtěla prosazovat politicky jako nějakou závaznou doktrínu. Upřímně nevím, nakolik hluboko v tom skutečně byla, mám pocit, že to brala víc jako inspiraci.

Idealista nerovná se nepraktickej snílek. Idealista je člověk zanícenej pro nějaký ideály. Táňa ideály měla a k tomu dokázala bejt i sakra praktická a s nohama na zemi. Její veřejnej život nebyl žádnou náhražkou za vlastní život, kterej by neměla v pořádku. U ní to nebylo oddělený, byla přirozeně družná, společenská, upřímná a bezprostřední. Nebyla vtíravá ani otravná, osobně by si v životě určitě bohatě vystačila, měla spoustu přátel a zájmů. Ležely jí ale na srdci budoucí generace, nebyla člověk, kterej by se spokojil s tím, že vždycky nějak dopadne, a věděla, že i když začne u sebe, jeden člověk nic nevytrhne. Přemýšlet celospolečensky je přirozený, není to nutně nevyžádaný mluvení do mýho života, uvědomme si, že jiný nám do života promlouvaj denodenně taky, tím, jak se podíleli na nastavení podmínek, ve kterejch žijeme. Tak jak nemluvit o úpravě toho nastavení?

Kvůli svým ideálům nechtěla něco bořit, natožpak aby měla v hlavě nějaký pomyslný nepřátele svých ideálů, který by si přála zničit. Marx hlásal třídní nenávist a třídní boj, Hitler rasovou nenávist a rasovej boj, oba vycházeli z konceptu boje o přežití a přežití nejsilnějších 19. století. Táňa měla lidi ráda, snažila na nich vidět pokud možno to lepší, ale všechny ráda neměla a ani to netvrdila, protože nebyla pokrytec. Nenávist k nim ale necítila. A nějaká skupinová nenávist jí byla zcela cizí. Odsuzovala například válečný zločiny, ale oddělovala pachatele a jeho národnost, vyznání, rasu a podobně, odmítala kolektivní vinu. To vím zcela určitě, ležela jí na srdci třeba Bosna a Sýrie (bylo toho víc, pravidelně to sledovala, aby se udržovala v obraze, hodně četla, myslím, že na podporu ekonomickýho rozvoje Afriky měla zdravější názor, než většina našich politiků).

Měla větší přehled o dění ve světě než většina našich politiků, pochopitelně, měla levicovej pohled, ale nepovažovala se za neomylnou, učila se a ráda se nechala poučit. Konkrétních řešení navrhovala pár, namátkou ke Státnímu fondu kinematografie, k domácí péči o postižený, k regulaci nájemnýho. Ne se vším bych souhlasil. Většinou ovšem jen nabízela obecný principy, ze kterejch by se dalo vycházet. Třeba vycházet z toho, že bližší vztah k půdě mají lidi, co na ní přímo hospodařej, bych uvital, následky rukotržního přístupu k půdě vidím na každým kroku = po nás potopa, a to metaforicky i doslova. Některý její ideály pokládám za marný – konkrétní řešení tím směrem nevidím, třeba co se týče alternativních lokálních měn. Beru to tak, že je potřeba zajímat se o nový, neprošlapaný cesty. Zkoumat je, a odmítnout, nebo se po nich vydat. Většinu možná odmítneme, ale jinak se nedoberem těch přínosnejch. I za cenu chyb. Po některejch se můžem vydat a podle zkušenosti je přece odmítnout. Chceme-li se vyrovnat s aktuálníma věcma, potřebujeme aspoň trochu vycházet z něčeho, co přesahuje momentální obzor.

Díky Bohu za lidi, co navrhujou řídit se určitýma principama, v naší politice moc principů nevidím, vyjma osamělejch ostrovů typu obhajoby tradiční rodiny a odmítání eura. Chodit jen po bezpečně prošlapanejch cestách se nedá. Stádo politickejch realistů stojících pevně všema čtyřma na zemi, který nerozvijej, jen udržujou a dělaj dojem, že něco říděj, někam směřujou, kam počítám většinu našich premiérů a ministrů po roce 1993, řídících se momentálníma průzkumama veřejnýho mínění, nás nikam nedovede, a hlavně ničím neprovede, viz ta v kontextu dějin maličká krizička před deseti lety.