S tim, ze nekdo se mnou mluvi o sebevrazde, zkusenost mam. Je to jeden z mala lidi, ktery ma moje telefonni cislo se zretelnym dovetkem "kdykoli znamena opravdu absolutne kdykoli". A proste jsem tu pro nej a s nim, tak, jak on potrebuje. V lepsich fazich, kdy je schopen bezne diskuse q ma nahled na to, ze jeho deprese jsou docela zavazne, mu nabizim i zprostredkovani lekarske pomoci, ale beru jeho rozhodnuti, ze ji v soucasne dobe nechce. Ve chvilich, kdy je mu opravdu spatne, pro nej proste jen jsem, respektuju jeho rozhodnuti nechtit odbornou peci. Dokazala bych, pevne doufam, prijmout i jeho rozhodnuti se skutecne zabit, pokud by bylo nezvratne, i kdyz by mi straslive chybel. Ale snazim se odfiltrovat, minimalne v tech "blbych" chvilich, tohle svoje lpeni na nem, ktere je svym zpusobem mou sobeckou potrebou ho mit ve svem zivote, a nepodsouvat mu svuj vlastni strach. Zaroven se snazim mu nabidnout maximum toho, co si on sam ode me preje, co pomaha jemu pro neho samotneho a ja mu muzu dat. Hlavne plnou pozornost, vnimavost, diskretnost, respekt k jeho rozhodnutim, ktera neodpovidaji me predstave o tom, jak by to "melo byt", a v neposledni rade silny citovy vztah. Vztah hluboky, ale ciste pratelsky, ne milenecky. A k tomu, co mu muzu dat, tedy rozhodne nepatri sex. Moje podpora pro nej jde daleko, ale nikdy ne pres hranice, ktere jsou vysostne moje a me rodiny.
Coz tedy u Tebe je asi nejak naopak, nevim. Prijde mi, ze si pres toho muze nejak plnis sve narcisistni fantazie. Zachrankyne, spasitelka... Ne, ze bych to nechapala :) Ale rekla bych, ze problem je v tomhle pripade jinde, nez v samotnem zdeseni pri recech o sebevrazde.