Despi, zatím bych se držela toho, co ti ten člověk (co radí vyčkat), radí.
Minimálně do té doby, co nebudeš rozhodnuta, že chceš konec vztahu.
Ty, ne on.
Chlapi opravdu z domu neodcházejí sami, ale až když jsou vyhozeni.

Já bych se stáhla...na žádné výlety bych náladu neměla, šla bych mu z cesty. To je normální. Vyloženě bych si jen dala pozor, abych (minimálně zatím) neudělala nic tak, čeho bych pak litovala a nešlo vzít zpět.

Znám mnoho mnoho osobních příběhů a většina z nich skončila "dobře", leccos znám i na vlastní kůži, takže to není nikde načtené.
Jde opravdu o to, abys neudělala neuvážené kroky, kvůli nim by sis pak říkala: "kdybych..."

Můžeš manžela šokovat, že buseš běhat nahá, že půjdeš rozbít nos sokyni, že si dojdeš za manželem té paní...sice na tebe obrátí pozornost, ale tím spíš pak budeš pravý opak jeho "skvělé" kamarádky.

A vyloženě bych se vyvarovala navštívit psycholožku samotnou zklamanou životem, dokážou napáchat velikou škodu.

Jestli je na to něco pozitivního, na tom, co se ti děje, pak to, že z celého příběhu s největší pravděpodobností vyjdeš posílena o další zkušenosti a určitou životní moudrost .
je to jako traumatická ztráta partnera u někoho lze přirovnat k úmrtí, takže je to šok...a má to všechny aspekty toho procesu, na jehož konci je přijetí.
Až tohle - že se to děje s TVÝM chlapem - přijmeš, smíříš se, že se vám to prostě stalo...ukáže se i cesta, východisko. Ale člověk se tomu brání, nechce to, hledá chyby v něm, v sobě.