Ahoj, bohužel jsem této zkušenosti také nebyla ušetřena. Průběh velmi podobný jako u Tebe - dlouholetý vztah, děti, akorát "kámoška" je skoro o generaci mladší. Neznám ji, ale máme dost společných známých. Mohla bych se tu vyplakávat, ale raději bych chtěla napsat, co mi pomohlo.
Zaprvé: dostala jsem od kamarádky neurol, protože jsem nemohla spát a byla vyřízená, situace se stabilizovala, ale pak došlo ještě k další komplikaci (dozvěděly se to zčásti děti) a to mě dostalo na kolena, nebyla jsem schopná pracovat, zvracela jsem atd., tak jsem si zašla pro antidepresiva. Dále jsem si psala deníček, ale depresivní záznamy jsem po čase smazala, abych si je nepřipomínala. Psala jsem si ho v online verzi. Taky jsem se rozhodla, že si každý den udělám pro sebe něco pěkného a budu si to i zapisovat - např. zajít si na kosmetiku, do sauny, kopit si něco pěkného, jít s kamarádkou na kafe. Na některé věci jsem zpočátku neměla náladu a ani jsem si to nevyčítala, ale postupně to přišlo. Dále jsem si našla dvě osoby, kterým jsem se svěřila, jedna z toho je chlap, a velmi mi pomohl jeho pohled "druhé strany". Taky jsem si našla psycholožku, vypovídání bylo sice fajn, jenže to byla svobodná bezdětná paní, a tak se myslím nedokázala úplně vžít do mé situace a radila mi spíš směrem na všechno se vybodnout a být sama.
Jen dodám, že mám náročnou práci i rodinný život a nemohla jsem si dovolit se dlouhodobě hroutit, nicméně než zabraly antidepresiva, tak jsem si vzala i neschopenku.
Co mě štvalo nejvíc, to bylo, jak se to táhlo, a co všechno mi byl schopen říct (např. že to chce vyřešit tak, aby mu zůstala jako kamarádka a abych já to akceptovala) nebo že s ní sice neměl sex, ale že za sebe neručí, nebo že jsem si přece musela všimnout, že už to mezi námi není ono (nevšimla, byla jsem v šoku). Snažila jsem si to nebrat osobně.
Bacha na rychlé rady na internetu - ono se to od klávesnice lehce radí "vybodni se na něj", "okamžitě bych mu sbalila kufry" a podobně, ale nikdo z diskutujících tu pak pro Tebe nebude, když se Ti bude kazit auto a nebude Tě mít kdo odvézt, když budeš potřebovat řešit logistiku v domácnosti, když nebudeš mít dost peněz, když Ti bude smutno, když Ti budou děti vyčítat, že jste sami apod. Tím nechci rozhodně říct, že se máš tvářit, že se nic neděje nebo se mu podřídit.
Mně hodně pomohly rady "brát ho jako nemocného". Choval se podobně jako ten Tvůj - byl na mě protivný, vypouštěl z úst divné věci a tak dále. Zároveň si ale naštěstí například uvědomil, že kdybych já v tu chvíli řekla, ať jde a celé se to provalilo, tak že za blbce bude on. Že mu to budou vyčítat všichni okolo.
Dnes je situace o několik měsíců (!) dále a pořád to není ideální. Nicméně už si s ní nepovídá a nedopisuje, ale pracovně jsou stále v kontaktu. Já jsem ji teď viděla párkrát na nějaké akci a mám pocit, že jí musí být děsně trapně. Svým způsobem je mi jí i líto, myslím, že byla dost naivní. Můj vztah s ním je pořád někde kousek nad bodem mrazu. Myslela jsem si, že se to vyřeší rychleji a to mě asi šokovalo nejvíc - že se to tak táhne. Byla jsem taky ve fázi, kdy jsem to s ním chtěla rozebírat a on nechtěl (tím mě taky štval, měla jsem pocit, že mu na tom už nezáleží) a kdy jsem se možná i trochu doprošovala. Když mě viděl brečet, štvalo ho to ještě víc (ale možná i proto, že to umocňovalo jeho výčitky, které jistě taky cítil). Teď jsem si řekla, že se musí už snažit on, pokud mě chce, jsem už opravdu bohatší o určité životní zkušenosti a dokážu si už reálně připustit variantu, že zůstanu sama, ale z rozumu a ne z okamžitého neuváženého rozhodnutí. Zároveň vysazuju antidepresiva, ale pokud to nepůjde, tak je holt zase vrátím zpět - už ale asi ne. Dle doktorky navíc beru tak nízkou dávku, že to asi ani až tak významný vliv na můj stav nemá. Mimochodem antidepresiva klidně napíše v takové situaci obvoďačka.
Držím Ti palce - teď je všechno v troskách a jsi zoufalá, ale bude se to zlepšovat a Tobě bude zase dobře. S ním nebo bez něj, ale budeš moudřejší a klidnější.
Taky je dobré případně přemýšlet nad příčinou - u nás to byla určitá krize středního věku, umocněná stresem z několika událostí. Rohodně ho neomlouvá to, jak to řešil, ale je možné přemýšlet, co jsme mohli dělat jinak - údajně mu hlavně chyběla podpora a uznání. Samozřejmě že dávat podporu a uznání jako mladá bezdětná kamarádka je mnohem jednodušší než když žijete spolu a řešíte průser za průserem. Ale ano, mohla jsem v tomto směru udělat víc. Chyby jsme udělali oba, ale on podle mě tu největší, že to zbořil tak, že se to teď velmi obtížně opravuje.