aby nebyla mýlka, já chápu, že život není přímočarej a že v situaci "je to trouba, přetrhla bych ho, ale hlavně ať dodělá tu školu" by se mohl ocitnout skoro každý z nás, a asi ne každej, kdo tu teď děláme ramena, by byl schopen, kdyby přišlo opravdu na lámání chleba, dotyčného hodit přes palubu.

Ale já osobně bych si neuměla moc představit, kdyby to bylo moje dítě a partner ho jen "vyženil"

- že bych samozřejmě předpokládala, že mi ho bude sponzorovat ten partner
- když už by se to schumelilo tak, že ten partner by měl větší příjmy a to "dítě" mi financoval, tak bych se roztékala vděčností vůči němu, ne že bych mu upírala právo do toho vůbec mluvit (což je v situaci, kdy si ten partner není línej vzít si dvě práce, zatímco synáček, kterej ani není jeho, si v poklidu studuje na prahu středního věku, dost na pěst)