Romano,

tohle mi přijde teda megasobecké.

Jako že dva lidi nedokážou udržet dítěti rodinu, rozvedou se a pak si najdou každej někoho jinýho, přičemž VĚDÍ, že to pro to dítě bude problém, ale jejich postoj je "sestim smiř, Zmikunde"?

Já nejsem a priori proti zakládání nových rodin, ale tenhle válcující přístup "po mně potopa" mi přijde příšernej.

Můj táta měl takovou macechu (maminka jim umřela), která ho nesnášela. Zkazila mu celý dětství, vzpomínal na něj nerad a myslím, že vztahy mezi ním a jeho otcem nebyly nijak vřelé až do smrti. A to měl ten otec na tu partnerku jako vdovec větší "nárok", lze-li o něčem takovým vůbec mluvit.

Takže jsem na řeči o "sžívání dětí s realitou" zcela bez ohledu na ty děti dost alergická.

(Do výběru partnera jako takového samozřejmě nemůže mluvit dítě rodiči ani rodič dítěti, ale s ohledem na to dítě bych velmi zvažovala společnou domácnost a míru společně tráveného času, dokud je nezletilé a znamenalo by to, že s tím "novým" bude sdílet každodenní život. Protože tomu dítěti sice nic není do toho, s kým maminka spí a chodí za zábavou, ale je mu docela dost do toho, kdo bude večer v bytě, do kterého se bude každý den vracet.

Pokud rodič nesnáší partnera dítěte, tak zpravidla není nucen s ním bydlet ve stejné domácnosti a nechat si od něho kecat do života.)